Praobyvatelé krajiny
První stopou přítomnosti člověka v naší krajině je nález pravěkých kamenných nástrojů v Třebářově (asi 10 km jihovýchodně od Lanškrouna). Jedná se o pěstní klíny a úštěpy tzv. clactonského typu, které vznikaly prostým úderem vybraného valounu o jiný kámen. Jejich stáří však nebylo přesněji určeno a můžeme předpokládat, že jejich tvůrcem byl nejspíš člověk neandrtálský.Další stopu člověka nacházíme až 50 km na východ od naší krajiny, a to v Mladečských jeskyních na Litovelsku. Žil tu tzv. člověk kromaňonský. Tento člověk se objevil ve střední Evropě asi před 40 tisíci lety. Žilo v českých zemích pouze několik tisíc. Člověk z Mladče je považován za nejstaršího kromaňonce v Evropě. Byl to stále ještě sběratel a lovec.Z doby asi před 12000 lety pochází nález stepního osídlení v Moravské Třebové a ojedinělé nálezy v Třebářově a v Bohdíkově.Další stopou je celá řada mezolitických artefaktů ze sídlišť v trojúhelníku měst Litomyšl, Choceň a Ústí n.O. Byla tu sídla původního neindoevropského lidu ze 6. tisíletí př.Kr.V 5. až 4. tisíciletí se klima ve střední Evropě dále oteplovalo (bylo asi o 2 stupně tepleji než dnes). Středomořské národy zde nacházejí novou půdu s příjemným podnebím. Přicházely od pobřeží Řecka a Chorvatska a hlavně celé kolony zemědělců s vozy, nářadím i dobytkem podél Dunaje. Byli to Židé, Féničané, Arabové a další. Znali již několik druhů pšenice, ječmen a proso. Přinášeli nový životní styl – orientaci na rostlinnou stravu a na stálejší usídlení. Znali tkalcovský stav. Usazovali se na úrodných nivách a vyhýbali se záplavovým a horským oblastem. Největším sídlištěm prvních zemědělců na Moravě byla Mohelnice.Před několika lety byly při stavbě nové silnice v Postřelmově u Zábřeha nalezeny pozůstatky neolitické vesnice lidu s lineární keramikou z 5. tisíciletí př.Kr.Zemědělství se k nám šířilo od jihovýchodu. Proto je přirozené, že neolit se objevil nejprve na Slovensku, poté na Moravě a odtud (patrně z Hané, mezerou mezi Českomoravskou vrchovinou a Orlickými horami vstoupil do Čech.Takovými „mezerami“ jsou údolí Loučné od Svitav k Litomyšli a Chocni a také lanškrounská kotlina. Do těchto mezer lze z Hané vstoupit podél říček Třebůvka a Moravská Sázava.To by mohlo znamenat, že naše krajina vešla do historie jako jedna z bran, jimiž do Čech přicházela i neolitická civilizace (5000 až 3000 let př.Kr.). A dále, že se některé kmeny prvních zemědělců rozhodly na úrodnější části lanškrounské kotliny usídlit trvaleji.Tomu by nasvědčoval i některé nálezy. V jižní části lanškrounské kotliny, v Damníkově, byla totiž nalezena neolitická kamenná sekera z období kultury lidu s tzv. vypíchanou keramikou (to znamená asi z 5. tisíciletí př.Kr.).Nedaleko odtud pak byl nalezen neolitický sekeromlat v obci Semanín u Č.Třebové další i v Ústí n.O., (4. tisíciletí).To je už však svědectví o jiném lidu, který přicházel jako druhá vlna z Balkánu, totiž o bojovných pastevcích, kteří pronikali násilím mezi první zemědělce. Jejich poznávacím znamením byla keramika lengyelská.Nakonec ještě jedna zvláštnost. V závěru neneolitu, na sklonku 3. tisíciletí, byla Sloupnice u Ústí n.O.osídlena neindoevropským kmenem lovců-lučištníků až ze západního Středomoří. Poznávacím znamením tohoto lidu byla keramika zvoncových pohárů.Tím jsou zatím vyčerpány hlavní upomínky na paleolit i neolit (tj. až do doby 3000 př. Kr.) v naší krajině. Z doby bronzové (2000 až 1000 př.Kr.) připomeňme, opět artefakty z Dolní Dobrouče, Chocně a dalších.Připomeňme alespoň bronzovou sekeru a hrot kopí ze sbírek lanškrounského muzea. Na stejnou dobu upomíná i vesnice Dětřichov, která leží těsně za horizontem Hřebečovského hřebene. Mluví o pěstování obilí v této lokalitě kolem r. 1000 př. Kr.V 6. století př.Kr. je západní polovina Čech osídlena kmenem Bójů, což dosvědčují stovky archeoloických nálezů. Východní Čechy a Morava zůstávají osídleny kmeny nekeltskými.První kontakt naší krajiny s Kelty přišel až ve 4. století př.Kr. Tehdy přichází z Porýní a ze severovýchodní Francie druhá vlna keltské kolonizace. Neznámé kmeny obsazují Poohří a Polabí, postupují proti proudu Labe dále k východu, část obsazuje horní Slezsko, část pokračuje dále na Moravu. Zde Keltové museli opět projít údolími Moravské Sázavy a Třebůvky. Druhý kontakt byl trvalejší. V blízkém sousedství naší krajiny, u pramenů Moravy, se usadil keltský kmen Marsignů, který se zabýval těžbou rud. Jejich přítomnost dosvědčuje i nález zlaté keltské mince v Králikách.Tam se těžilo železo a stříbro, ve St.Městě p.Sněžníkem zlato, stříbro a také tuha, která se přidávala do keramického těsta. Keltové se vyznali v hlubinné těžbě, uměli šachty vydřevit, vyzdít, odvodnit i odvětrat. Východním sousedem Marsignů byl další keltský kmen Kotinů, který těžil rudy a tavil kovy na území od Pradědu až po Horehroní. Zásluhou Keltů bylo, že z Itálie (kde dobyli Řím r. 383 př.Kr.) přenesli do střední Evropy vymoženosti antické civilizace v obdělávání půdy a v řemeslné práci (pluh, motyka, lopata, pila, řetěz, kladivo, kleště, pilník, hrnčířský kruh, otáčivý mlýn, tavení skla a další). Tyto poznatky dovedli Keltové využít pro rozvoj své kultury. Vinou své nesvornosti však Keltové nikdy nevytvořili stát a dobyté země opět ztráceli. Na vrcholu své slávy v 1. století př. Kr. se dostali pod veliký tlak Římanů z jihu a Germánů ze severu. Stavěli opevněná města (oppida) na kopcích, která umožňovala kruhovou obranu. Nejblíže k nám leželo oppidum Staré Hradisko u Prostějova (mělo rozlohu 37 ha), vybudované v 1.stol. př.Kr.. Keltové stavěli kamenné budovy, silnice s mosty. V Alpách těžili sůl a povýšili ji na hlavní předmět obchodu. Vyráběli nástroje, zbraně, šperky, sukno, plátno, mýdlo a další.Byli učenliví, vynalézaví, ale také nesnášenliví a nesvorní. keltském osídlení blízkého Pomoraví,že Keltové sem přišli v 5.stol.př.Kr., pozvedli zemědělství, zavedli těžbu a tavení železné rudy, těžbu stříbra a rýžování zlata. Díky tomu vzniklo na Hané středisko bohatství, což muselo zcela určitě podněcovat obchod s obdobnými středisky v Čechách přes naši kotlinu. Keltské bohatství nejvíce lákalo Germány, kteří na přelomu letopočtu keltskou kulturu rozvrátili. Zmocnili se bohatství, ale vymoženosti nepochopili. V osídlení převládly malé vsi, obdělávání půdy kleslo na úroveň neolitu.Keltové i v dobách svých vítězství měli sklon k mísení s obyvatelstvem poražených zemí. Nyní, sami v roli poražených, se asi příliš nebránili asimilaci s Germány a možná i se Slovany, kteří sídlili na polské straně Jeseníků. Ještě před invazí slovanských kmenů probíhala od 2.stol. infiltrace slovanských kmenů na uvolněná území. Bylo by možné, že tyto kmeny se setkaly v Jeseníkách s keltskými kmeny Marsignů a Kotinů, které ještě koncem 2. století po Kr. zde provozovaly hornictví a hutnictví.Po infiltraci začala masivní invaze Slovanů. Probíhala v 5 a 6. století. Přicházeli v mnoha vlnách Moravskou branou a na nových územích nacházeli ještě zbytky obyvatelstva germánského, keltského i středomořského. Po dosažení řeky Moravy, některé kmeny pokračovaly na jih až k řece Dyji a odtud údolím Svratky dále do Čech. Jiné kmeny zamířily do Hornomoravského úvalu a postupovaly proti proudu Moravy až na konec její nivy u Zábřeha. A odtud se vydaly stejnou cestou do Čech jako dávné zemědělské kmeny o 4 tis let dříve. Lanškrounská kotlina měla tedy příležitost i podruhé sehrát roli vstupní brány nového etnika do Čech. Pohled na mapu napovídá tomu, že údělem naší kotliny nebylo stát se sídelní oblastí, ale spíš kontaktní zónou mezi silně osídlenými oblastmi polabsko-orlickou a pomoravskou. Příroda ji k tomu vybavila řekou Moravskou Sázavou, která jako jediná z východních Čech odtéká na Moravu.Přicházející Slovany jako lidi vysoké postavy t.zv. dlouholebého typu, světlé pleti a modrých očí. Mísením s jinými etniky se prý jejich postavy zmenšily, vlasy ztmavly, oči dostaly různé zabarvení a převládla středolebost. V r. 2008 přišli genetikové s názorem, že modrookost vznikla jako mutace u kmenů, sídlících kolem Černého moře dlouho před stěhováním národů. O Slovanech se píše, že byli velmi bojovní, čemuž je naučil staletý zápas s Tatary. Nejběžnější potravou Slovanů byla prosná kaše s medem a placky z obilného nekvašeného těsta, ryby a rožněné maso. Pili medovinu a pivo z ječmene a ovsa. Bydleli v t.zv. zemnicích (jáma, po obvodě proutěná výpleť, vymazaná jílem, nad tím o zem opřená sedlová střecha, krytá trávou nebo slamou). Oděv si zhotovovali ze lněného plátna a z kůže. Oblékali si těsné nohavice, až ke kolenům, v chladnějším počasí ještě plášť sepjatý na jednom rameni. Obuv a čepice z kůže. Šperky téměř žádné. Usazením Slovanů v naších zemích se završilo střídání etnik. Vznikl prapředek Středoevropana, smíšený v neznámém poměru ze Slovana, Germána, Kelta a zemědělce ze Středomoří.Ať je to jakkoli, všechna tato etnika musíme v šírším smyslu považovat za své prapředky a za součást naších dějin.
Středověk v naši krajině
Zpočátku musíme být vděčni za každou drobnost o životě na pomezí Čech a Moravy, pak se začnou objevovat zprávy z lanšperského panství a teprve ve 14. století se dozvíme něco o Výprachticích. Informace o konkrétních lidech pocházejí až ze samého konce středověku
Krajina kolem roku 1000
Většina lanškrounské kotliny byla tehdy součástí Moravy, protože za hranici mezi oběma zeměmi bylo považováno rozvodí mezi Labem a Dunajem. Tento stav trval až do konce 13. století, kdy se zemská hranice posunula na rozvodí Moravské Sázavy a Březné (Mezi oběma zeměmi ležel pohraniční prales o šířce 2 až 3 mil (tehdy platila staročeská míle = 11225 m). Pralesem procházelo několik cest, na jejichž vstupu a výstupu byly zřízeny celnice s vojenskou stráží, kde bylo vybíráno clo z převáženého zboží a kontrolováno, kdo do země přijíždí.Česká strana hranice byla osídlena kmenem Charvátů, jejich hustěji rozložená sídla však ležela od zemské hranice dosti daleko, až na Chrudimsku, Choceňsku a Královéhradecku. Vyjímky tvořily jen 2 lokality na okrají pralesa, a to hrad Litomyšl s celnicí v blízkém Hrutově a celnice se solnicí v Gabloně (Jablonném n.O.). Litomyšlská celnice kontrolovala stezku Trstenickou, která vedla z Prahy přes Litomyšl do staré slovanské osady Svitavy, kde se dělila na větev olomouckou a brněnskou. Na soumarech byly přepravovány tkaniny, len, vlna, mák, obilí, železo, měď, víno, oves, ryby, dříví a především pak sůl. Ta totiž byla již od dob keltských hlavním artiklem mezinárodního obchodu. Stezku mezi Litomyšlí a Svitavami byla nepřetržitá řada lesních vsí, osídlených řemeslníky a strážným lidem, který se staral o udržení průchodnosti stezky lesem a požíval za to různá privilegia. Osádka měla za povinnost obhlížet stezku do vzdálenosti 1 míle od celnice, aby se nikdo nemohl celnici vyhnout. U vsi Gajer se od Trstenické stezky odpojovala větev do povodí Tiché Orlice, kde se pak v místě budoucího Ústí n.O. znovu větvila.: jedna vedla proti proudu Tiché Orlice přes již zmíněnou Gablonu (Jablonné n.O.) do tehdy ještě českého Kladska, a druhá pokračovala po proudu řeky přes Choceň do Hradce Králové (tehdy nesl jméno Hostin Hradec). O Gabloně víme z regionálního pramene, že v roce 1003 zde byla celnice a solnice, nevíme zda tu byla i osada (o té se dozvídáme až později). Víme jen, že se zde křížila odbočka z Trstenické stezky do Kladska se stezkou od Hradce na Moravu. Právě stezka na Moravu musela být důvodem existence celnice (Morava byla tehdy od Čech oddělena zatímco Kladsko patřilo k Čechám). Solnice dosvědčovala, že se tu sůl skladovala a obchodovalo se s ní. V Čechách se ze soli platilo při vývozu i dovozu).Na moravské straně pralesa bylo osídlení (patrně kmenem Holasiců) posunuto až na konec nivy řeky Moravy, kde řeka odbočuje náhle k severu do úzkého a chladného údolí k Hanušovicům. Toto místo je od Gablony vzdáleno pouhých 20 km. Osídlení na řece Moravě mělo již tehdy několik tisíc let staré tradice a Slované na ně určitě navazovali. Další poměrně blízká moravská sídliště byla Třebovské hradisko na kopci Dubina u Moravské Třebové a Mladějovské hradisko přímo na Hřebečském hřebeni. Navazovalo na celý hrozen osad v Boskovické brázdě. Snad už existovala hradiska u Štítů a u Drozdova. Až do konce 9. století se Čechy rozvíjely spíš ve stínu Velké Moravy. Avšak v r.906 vtrhli na Moravu divocí nájezdníci maďarského kmenového svazu a slavnou říši uvrhli do chaosu. Čechy byly ušetřeny, protože nomádi se neradi pouštěli do hornatých a zalesněných terénů, jimiž byly Čechy obklopeny. Nyní se Češi chopili příležitosti a zapojili se do bojů s Poláky a Maďary o ovládnutí území bývalé Velké Moravy Mezitím se odehrála krvavá epizoda ve východních Čechách (tehdy v tzv. Charvátsku). Zdejší vládnoucí rod Slavníkovců, sídlící na hradě Libice u Nymburka, stále rozšiřoval svou moc, čímž se středočeská přemyslovská knížata cítila ohrožena. V r.995 byl rod vyvražděn. Jejich nástupci se stali Vršovci a jako své sídlo si postavili hrad Vraclav u Vysokého Mýta. Boje o Moravu skončily vítězstvím Čechů v roce 1029 a od té doby je Morava spjata s Čechami. Trvalo však ještě 2 staletí než se situace skutečně uklidnila. Celnice mezi zeměmi byly zrušeny až roku 1260. Vraťme se nyní k moravské ztezce z Jablonného, protože ta se mi zdá spjata s existencí Výprachtic. V jejich Kronice se totiž uvádí, že "v dávných časech vedla stezka z Jablonného přes Výprachtice a podél Heřmanického potoka dále na Moravu".Uvážíme-li, že od konce povodí Heřmanického potoka je pouhých 10 km do Klášterce, kde začíná pradávné souvislé osídlení nivy na řece Moravě, je cíl této stezky přes Výprachtice zřejmý. Bylo by to, v době před založením Zábřeha, Lanškrouna a hradu Lanšperk ( tj. asi před rokem 1250), nejkratší spojení Poorlicka a Pomoraví.
13. a 14. století v naší krajině
Poč. 13. stol měly Čechy. asi půl milionu obyvatel a roční důchod českých králů činil asi 100 tisíc hřiven stříbra (tj. asi 25000 kg). Ve snaze zvýšit své příjmy, čeští králové zahájili kolonizaci neosídlených území nejprve z českých zdrojů, ale nakonec otevřeli brány i kolonistům z Braniborska a z Flander (pobřežní území Francie a Belgie). Musil připomíná, že kolonistům šlo o získání půdy, nikoliv o větší slávu Germánie, jak jim často podsouvají někteří němečtí historikové. Kolonizaci předcházela stavba nových královských hradů, které měly být správními centry nových oblastí.Kolonisté přinášeli pokročilejší způsoby obdělávání půdy. V pohraničním pralese, který pro obranu země pomalu ztrácel význam, kolonisté zakládali malé vsi o 5 až 20 staveních.Bohatší kolonisté však přinášeli především městský typ civilizace. Bývalá hradiska a podhradí se začínala měnit v města. Jedny z prvních založili čeští králové na pomezí Čech a Moravy:1246 Lanškroun a 1251 Mor. Třebová,založil král Václav I.1254 Zábřeh, 1259 Litomyšl a 1265 Poličku, založil Přemysl Otakar II.Nová města mívala jen několik desítek domů. Obyvateli byli převážně obchodníci a řemeslníci. Z nich jmenujme např. pekaře, mlynáře, řezníky, krejčí, ševce, soukeníky, lazebníky, hrnčíře, košíkáře, ale také kováře, tesaře, kameníky a další. Před hradbami sídlili zahradníci.1253 Lanšperk král Přemysl Otakar II. pověřil své přátele Oldřicha a Heřmana z Drnholce postavením hradu na přechodu Hřívy a Žamberské vrchoviny. Brzy nastal na vybraném kopci čilý ruch. Houfy lidí v zemské robotě, jen za jídlo, odstraňovaly porost a skrývaly zeminu až na obnaženou skálu. Vlaši lámali kámen pomocí střelného prachu, míchali maltu a vypalovali tašky, řídili stavbu hradeb.Další události v našem okolí:1267 dal Boreš z Rýzmburku postavit hrad Hoštejn, který měl střežit cestu údolím Moravské Sázavy.1278 král Přemysl Otakar padl v bitvě na Moravském poli, i na Lanškrounsku zavládl zmatek a hlad.1283 se vlády ujal mladý král Václav II. a za pomoci Záviše z Falkenštejna obnovil v zemi pořádek.1285 (23.10.) král daroval lanšperské panství Záviši z Falkenštejna.1286 (poč.roku) přitáhl král od Brna do Moravské Třebové, aby donutil k poslušnosti Bedřicha ze Šumburka, poručníka dětí Boreše z Rýzmburka.1287 (v říjnu) přitáhlo královské vojsko znovu, tentokrát k hradu Hoštejn, který byl v držení loupežného rytíře Heřmana z Hoštejna. Král hrad dobyl, lupiče dal oběsit a na hrad umístil posádku, aby obnovila klid na moravskočeském pomezí. Po smrti Závišově (1290) připadl hrad pánům ze Šternberka.1292 král daroval lanšperské panství Zbraslavskému klášteru.
14 a 15 století v naší krajině
14. století, existence Výprachtic je prokázána, ale kronikáři si vesnic příliš nevšímají a popisují pouze události na panství jako celku.1304 (21. 5.) král Václav II. v Brně podepisuje listinu, jíž daruje lanškrounské panství cisteriáckému klášteru na Zbraslavi. Naše vesnice je zde uvedena jako Wiprechtsdorff. Tento letopočet je považován za rok vzniku vesnic na Lanškrounsku.1306 (8. srpna) byl v Olomouci zavražděn poslední přemyslovský král Václav III. Kronika Zbraslavská uvádí, že Hynek Berka z Dubé, mocný a chamtivý syn nejvyššího purkrabího, hned cestou z Olomouce obsadil obě naše panství a po dva roky je nemilosrdně raboval.1307 přišlo v celých Čechách veliké sucho, vyhynuly ozimy i jařiny a nastal veliký hlad.1308 Hynek z Dubé odtáhl a na panství se vrhli sousedé Jeniš z Kyšperka, Oldřich z Brandýsa, Petr ze Žampachu, Vítek ze Švábenic, Bohumil ze Šumburka a Ješek ze Šilperka.Brali sedlákům obilí, maso, dřevěné uhlí, med i přízi, mučili je a zabíjeli. Petr Žitavský, jeden z autorů Zbraslavské kroniky, který osobně panství navštívil, píše, že "zde byly denně páchány nejhorší ohavnosti, že slyšel nářek chudáků ".1310 nastoupil na trůn Jan Lucemburský. Nájezdy lupičů sice polevily, ale vzrostly daně, protože král potřeboval pro svá válečná dobrodružství stále více peněz.1316 byl doslova katastrofální. Dlouhotrvající letní deště způsobily velké zátopy. Úroda byla zničena, přišel hlad a nemoce. Koncem listopadu uhodila krutá zima s velkým množstvím sněhu, která trvala až do března. Pak se objevily bandy lupičů z Brandýsa a ze Žampachu. Lupiče podporoval Mikuláš z Potštejna1321 v létě se objevily znovu povodně.V letech 1318 – 38 bylo panství třikrát zabaveno králem Janem Lucemburským a vždy bezohledně vyždímáno.1338 bylo lanšpersko-lanškrounské panství dáno do zástavy moravskému markraběti Karlu (budoucímu králi Karlu IV.) a ten tu ihned začal zavádět pořádek. Ještě téhož roku přitáhl Karel z Brna s menším vojskem, aby zakročil proti obávanému lupiči Mikuláši z Potštejna. Ten slíbil, že zanechá loupežení, ale slib nedodržel.1339 se proto Karel vrátil, Potštejn dobyl a Mikuláš to zaplatil životem. Karel zanechal na Lanšperku posádku.1341 když byl obnoven klid, Karel vrátil panství zbraslavským mnichům.1343 Zbraslavský klášter došel k názoru, že na tuto vzdálenost není schopen panství řídit a postoupil je olomouckému biskupovi.1350 je připomínán kostel ve Výprachticích.1347 (2.9.) byl moravský markrabě Karel korunován za českého krále Karla IV. Znovu se objevují loupeživí rytíři, vedení Janem ze Smojna, zvaným Pancéř. Sídlil na hradě Žampach, v sousedství Lanšperka. Pro výprachtické byla hrůza z lupičů o to větší, že jedním z jejich hnízd byla tvrz v sousední Bystrci. Jejich pitky nezřídka končily nájezdy do okolí, jen tak pro zábavu.1351(4.5.) král Karel IV. udělil Lanškrounu a Litomyšli právo postavit městské hradby. Ty lanškrounské byly postaveny během 5 let.1356 již potřetí přitáhl král Karel IV. do východních Čech, aby je zbavil lupičů. Rozbořil hrad Žampach, dal pověsit Pancéře i jeho čeleď a spálil jejich další doupata v Bystrci a v Nekoři. Na dalších 20 let nastal v kraji klid.1358 Lanškrounsko-lanšperské panství přechází z rukou olomouckého biskupa do vlastnictví nově zřízeného biskupství litomyšlského.1378 (29.11.) zemřel Karel IV. Jeho syn Václav IV. nedokázal pořádně vládnout a uvrhnul zemi do zmatků, z nichž začala klíčit husitská vzpoura.1380 (květen až září) V Čechách se rozšířil mor. Nepodařilo se zjistit, zda zasáhl i naše končiny.1409 (3.2.) Jan ze Strýčkova vzal do zástavy od litomyšlského biskupa část panství v rozsahu: Jablonné, Výprachtice, Heřmanice, Čenkovice, Orličky a Jamné a vytvořil z nich panství Jablonské. Celou následující dobu husitskou prožily zastavené vesnice odtrženy od Lanškrouna a byly k němu navráceny až v r. 1453.1420 v husitském hnutí vykrystalizovaly tři proudy: radikální Táboři, konzervativní Pražané a střední Orebité. Východní Čechy se dostaly do rukou Pražanů a Orebitů.1421, 2.května se husitské vojsko zmocnilo Litomyšle, biskupství a kostely byly vypleněny, mnoho duchovních přišlo o život. Vzápětí padl Lanšperk. V Dějinách Lanškrouna se uvádí, že byl vypálen augustiniánský klášter. V Kronice Výprachtic se píše, že husité přitáhli od Lanškrouna a že tu spálili dřevěný kostel a pobořili jeho kamennou věž. Odtáhli odtud směrem na Jablonné a brzy na to pak vypálili křížovnický klášter v Klášterci nad Orlicí.1425 Sirotci opanovali Lanšperk, Litomyšl a Vysoké Mýto. Do Lanškrouna vstoupilo vojsko hejtmana Jeníka z Medanic.1429 Lanšperk byl oblehnut a dobyt hejtmanem Janem Kroměšínem z Březovic. Správce Jan Městecký z Opočna, vícenásobný přeběhlík mezi husity a Zikmundem, byl vypuzen a opět přeběhl, tentokrát k Prokopu Holému.1434 (30.5.) V tuto osudnou neděli nastoupilo k bratrovražednému boji celkem 40 tisíc bojovníků, před kterými se dosud třásla celá střední Evropa. Po bitvě polní vojsko radikální strany přestalo existovat. Husitská éra skončila. Na Lanšperk přijíždí nový pán, Zdeněk Kostka z Postupic, stoupenec vítězné Panské jednoty. Pro Výprachtice to však nový pán není, protože stále ještě patří pod Jablonské panství.1436 vypukl mor, jemuž na lanškrounském panství padly za oběť někdy celé vesnice. Jejich jména se nepodařilo zjistit.1438 na opuštěné tvrzi Krotenful u Žichlínka se opevnil houf bývalých bojovníků poraženého polního vojska husitů. V čele s bývalým husitským hejtmanem Trnávkou prováděli loupežné výpady po celém okolí.1452 sněm zvolil za zemského správce Jiřího z Poděbrad (králi Ladislavu Pohrobkovi bylo teprve 13 let). Jiřík nastolil pořádek a hospodářství začalo vzkvétat.1453 (16.8.) majitel lanšpersko-lanškrounského panství a králův oblíbenec Zdeněk Kostka z Postupic zaplatil zástavní částku 400 kop českých grošů poslední držitelce Jablonského panství a připojil zastavené vesnice ke svému panství. Pro srovnání 400 kop představovalo asi 400 tisíc Kč v roce 1930.1458 (2.3.) byl Jiří z Poděbrad zvolen za českého krále. Brzy se Kostka stal nejvyšším mincmistrem, pražským purkrabím a vojevůdcem krále (dalo by se říci ministrem financí, vnitra a obrany).1464 král potvrdil Lanškrounu právo pořádat podzimní výroční trh na sv.Matouše (21.9.) a nově udělil právo pořádat jarní výroční trh na sv.Urbana (25.5.).1468 (1.10.) bitva u Zábřeha mezi stoupenci a odpůrci Jiřího z Poděbrad. Velitel královského vojska Zdeněk Kostka z Postupic byl smrtelně zraněn a 2.10. zemřel. Majitelem panství se stal jeho bratr Vojtěch.1470 vyvrcholily spory Jiřího z Poděbrad s jeho zetěm Matyášem Korvínem, uherským králem. Matyáš nečekaně zaútočil ve směru Olomouc -Moravská Třebová -Vysoké Mýto. Jeho vojsko postupovalo třemi proudy a do boků provádělo zásobovací výpady, kdy bralo sedlákům potraviny, koně, píci a povozy. Je velmi pravděpodobné, že zásobovací oddíly pronikly až na Lanškrounsko.Stojí za zmínku, že jádro Matyášova vojska netvořili Uhři, ale Češi z rozprášených husitských rot i se svými hejtmany. Ti se po Lipanech uchýlili na Slovensko a nyní viděli příležitost k návratu do Čech.Král byl v tu dobu se svým vojskem ve Slezsku. Když se dověděl o Matyášově vpádu, vydal se ihned za ním. Nejkratší cesta ze Slezska vede opět východními Čechami a tak si patrně i naši sedláci užili svého. Matyáš byl dostižen až u Kutné hory, poražen a zatlačen až ke Znojmu.1471 (22.3.) král Jiřík zemřel. Na uvolněný trůn si dělal nárok Matyáš (držel většinu Moravy a Slezska) a druhým nápadníkem byl teprve 15-letý syn polského krále Vladislav Jagelonský. Trůn dostal Jagelonec, ale Morava a Slezsko zůstaly Korvínovi.Národ, před půl stoletím neporazitelný, teď přihlížel, jak je jeho království trháno na dva kusy. Výprachtice se náhle octly na hranicích Českého království. Sedláci, kteří měli v těchto končinách svá pole, se denně setkávali s uherskými jízdními hlídkami.Toto období bylo pro Moravu požehnáním, neboť zatímco Jagelonec nebyl sto zvládnout domácí rozpory stavovské ani náboženské, Matyášovi se podařilo všestranně Moravu zvelebit. Tato uherská epizoda se protáhla až do roku 1526.
Třicetiletá válka a následující léta
Rok 1582 byl štědrý na události: v Lanškrouně byla dostavěna nová radnice, ve městě však také vypukl velký požár, jemuž padlo za oběť 77 měšťanských domů (již druhý velký požár během posledních 20 let). Třetí událostí bylo úmrtí majitele panství Vratislava z Pernštejna, který patřil k předním českým šlechticům a byl s poctami pochován v chrámu sv. Víta v Praze.V roce 1588 Vratislavovi synové Jan a Maxmilián prodali panství rytíři Adamu Felixi Hrzánovi z Harasova za 45700 kop českých grošů. Adam Hrzán byl nábožensky snášenlivý katolík, velmi bohatý, ale také velmi násilnický (rád se zmocňoval cizích majetků) a lakotný ( na př. neplatil zemské daně).Hrad Lanšperk chátral již za Pernštejnů, kteří se odstěhovali na zámek do Pardubic. Na hradě ponechali jen vrchnostenské úředníky. Když pak nové panstvo, Hrzánové, přenesli i správu panství do Lanškrouna, Lanšperk zpustl úplně. Třistaletý symbol feudální moci se brzy rozpadl v trosky. Hrzánové přestavěli lanškrounský augustiniánský klášter v sídelní zámek. V roce 1601 Hrzán zakončil přestavbu umístěním svého erbu nad branou do zámku.Ale i ve Výprachticích se děly novoty. V roce 1590 byl přestavěn kostel. Vznikla spodní část dnešní věže (byla už použita vápenná malta), místo báně měla jen sedlovou stříšku a neměla zvony. Ty byly umístěny v tzv. kobce, skrze níž se vcházelo na hřbitov. Zvony byly dva, prvý odlitý v roce 1538 a druhý v roce 1572. Za oltářem se dodnes nachází kámen s datem vysvěcení kostela v roce 1590.Z roku 1591 pochází zpráva, že se už opět učilo ve škole a že rektor se jmenoval Gregor.Nesmíme opomenout jednu kulturní pamětihodnost, a to že v červnu r. 1595 se v Lanškrouně narodil Jan Marcus Marci, který se jednou stane rektorem Karlovy univerzity, osobním lékařem císaře Ferdinanda III. A bude jmenován lékařem Království českého. Proslaví se však nejen jako lékař, ale i jako matematik, astronom a fyzik.V roce 1611 končí tzv. rudolfínské období, císař Rudolf II. je donucen k abdikaci a v r. 1612 umírá.Školy, která byla ve Výprachticích obnovena roku 1591.V roce 1615 vypukl v Lanškrouně opět velký požár. Ve středověkých městech bylo k požáru vždy blízko. Uvnitř hradeb byly namačkány domy jeden na druhý a většina z nich ze dřeva. K večeru se vždy rozhořely stovky svící a loučí, v chladnější dny i desítky kamen a krbů. Takové město, to byla doslova hranice dobře proschlého dřeva. Stačila malá neopatrnost a ohnivý živel vyrazil. Hořící šindele létaly nad střechami jako světlice a přenášely zkázu do okolí. Proto vždy shořelo velké množství domů. Obyvatelé okolních vesnic vždy s hrůzou sledovali tu obrovskou hořící vatru. Cítili s těmi nešťastníky v hořícím městě, ale také věděli, že to město se bude muset zase znovu postavit, že neštěstí měšťanů přinese práci dřevařům v lese, sedlákům s povozy, tesařům, šindelářům, truhlářům a kovářům, že tragedie přeleje proud grošů z města do vsí.Vesnice asi nevěděly nic o připravovaném povstání šlechty proti Habsburkům a patrně by je to ani nezajímalo. Teprve zpráva o prohrané bitvě na Bílé hoře začátkem listopadu 1620 a o nevídané hromadné popravě 27 vůdců nezdařené rebelie v létě roku 1621 vzbudila pozornost. Pak také vyšlo najevo, že se s povstalci zapletl i majitel lanškrounského panství, v r. 1619 již zemřelý Adam Hrzán, a že jeho dědic Zdeslav Hrzán se dal na velké pokání, aby ušel trestu.Vítězové Bílé hory pronásledovali poraženého Fridricha Falckého a na německém území se rozhořely první bitvy nové války, která bude trvat 30 let. U nás měla tato válka zatím podobu represí císařských žoldnéřů proti nekatolickému obyvatelstvu. V prosinci 1621 byl vydán patent, vypovídající ze země veškeré nekatolické duchovenstvo. Dodržování patentu však nebylo vynucováno všude stejně a výprachtický utrakvistický farář tu působil ještě 4 roky.Koncem května 1622, o svatodušních svátcích, si Lanškroun opět prožil peklo požáru, jenž strávil skoro celé město. To se ještě nestačilo vzpamatovat z požáru před 7 lety, některé domy nebyly ještě ani znovu postavěny. Požár způsobili Lichtensteinovi žoldnéři, kteří přitáhli do města. Neví se, zda to byla neopatrnost nebo záměr zastrašit toto utrakvistické hnízdo. Po požáru se museli vojáci před rozhořčenými měšťany na několik dní zabarikádovat v zámku. Když konečně opouštěli město, tak na rozloučenou ještě zapálili na předměstí Bratrský chudobinec, od něhož vzplálo dalších 5 domů.
Majitel panství Zdeslav Herzán sice získal t.zv. generální pardon, ale majetek nezachránil. Panství musel prodat předsedovi konfiskační komise Karlu Lichtensteinovi za 183 tisíc kop míšeňských grošů, i když majetek měl cenu 300 tisíc kop. Tento kup se uskutečnil dne 7.7.1622. V kupní smlouvě jsou vyjmenovány všechny součásti panství, při čemž Výprachtice jsou zapsány jako "ves Weyprachticze s dworem poplužním, poplužím a wowczinem a též s kostelem poddaczym a farou". Poddanský osud Výprachtic a tím i našich předků byl zpečetěn na dalších více než 200 let.Represe císařských vůči obyvatelstvu neutichaly. V r.1624 vojáci zastřelili nekatolického faráře v Orličkách, který ve vsi zůstal i přes tři roky starý zákaz. V roce 1626 byl utýrán výprachtický farář Resler.Na to byly Výprachtice připojeny ke katolické farnosti Ústí nad Orlicí. Jednou za čas sem z Ústí přijížděl františkánský mnich na koni, aby vykonal všechny duchovní procedury, jako křtiny, svatby a pohřby. Matriky se v tuto dobu ještě nevedly.Nejtěžší chvíle zažíval Jíra během roku 1628. Začalo to vyvěšením vyhlášky, nařizující všem obyvatelům přihlásit se ke katolické víře do 6 týdnů. Zatímco šlechtě bylo nabídnuto, že může prodat svůj majetek a emigrovat, poddaní museli zůstat a hrozilo jim zabavení majetku. Toho roku neustále objížděl vesnice františkánský mnich Antonín Gruninger. Vyhledával lidi i na polích a přesvědčoval je o jediné skutečné víře. Sázel na to, že hlavně nemajetní přijmou snáze slova člověka, oděného do hrubé kutny, přepásané provazem, než od kněze v drahém šatu. Majetné sedláky obcházeli jezuité, a zastrašovali je ztrátou majetku. Rychtáři byli několikrát pozváni na zámek, kde na ně lanškrounský hejtman Jindřich Severský z Kuličkova křičel, že málo tlačí na sedláky ve věci návratu ke katolické víře. Křičel hlavně kvůli sobě, protože to on musel pravidelně psát hlášení pro Rekatolizační komisi, která byla stále netrpělivější. Proto se začaly zprávy přikrášlovat a ty dnes spíše komplikují pochopení tehdejší doby. Na př. se v hlášeních konstatovalo,V červnu 1642 začíná druhá švédská ofenzíva. Dragouni generála Torstensona, který se stal nástupcem zemřelého maršála Banera, se přihnali přes Opavu k Olomouci, která se po 4 dnech, 14.června vzdala. Ze západních Čech pak k Olomouci vyrazila císařská armáda pod velením císařova bratra arciknížete Leopolda Viléma. Když se blížil k prostoru možného střetu se Švédy, začal vypalovat vlastní vesnice, aby nemohly sloužit jako zdroj potravin pro nepřítele. Na Lanškrounsku císařští vypálili 17 vesnic, podle kroniky (1) mezi nimi byly i Výprachtice. Tato událost se odehrála asi v první polovině července 1642. Podívejme se, co se dělo, když císařští paliči z Lanškrounska odtáhli. Pokračovali k Olomouci, odkud měli vyhnat Torstensona. Přišli však pozdě. Švédská posádka se už usadila za nedobytnými hradbami Olomouce, zatímco hlavní švédské síly již odtáhly zpět do Slezska. Leopold se vydal stíhat Torstensona, dohnal ho však až v Sasku a 2.11.1642 s ním svedl bitvu u Lipska, v níž byl na hlavu poražen. Zdánlivě vzdálená bitva měla však i pro Výprachtice osudové následky. Uvedená porážka císařských totiž znovu otevřela Švédům cestu do naší země.K tomu došlo v dubnu1643. Švédové vpadli do severních Čech a dvěma proudy zamířili opět k Olomouci, kde byla jejich posádka v obležení. První proud směřoval přes Jihlavu a druhý přes Vysoké Mýto, Litomyšl a Svitavy. Od toho druhého se oddělilo několik set dragounů, kteří zamířili k Lanškrounu a 15. července1643 jej dobyli. Švédové měli podezření, že se ve městě skrývají zvědové císařských a proto důkladně prohledávali dům od domu. Byla to pro ně příležitost měšťanské domy dokonale vykrást. Nejvíce však na rabování doplatila radnice, zámek a kostel. Hned na to se vrhli na vesnice. Švédové pak ponechali ve městě posádku 60 dragounů a ostatní odtáhli přes Štíty proti hradu Mirov. Po cestě ještě v kopcích nad městem, poblíž dnešní obce Mezilesí (Laudon), vybudovali stálý tábor, zřejmě jakési předsunuté stanoviště švédské enklávy na severní Moravě. Tomuto místu při silnici Lanškroun - Štíty se dodnes říká Švédské šance.Švédští dragouni z Lanškrouna prováděli výpady do okolních vesnic, utkávali se s menšími oddíly císařských a také s tlupami císařských i švédských zběhů, jichž byly plné lesy. Válka už trvala přes 20 let a vojáci i lupiči měli už jen jediný cíl: za každou cenu urvat sedlákům potraviny a peníze, i kdyby z nich měli stáhnout kůži za živa.Když Švédové dobyli a pobořili hrad Mirov, táhli k Olomouci. Tam se Torstensonovy hlavní síly spojily, prorazily císařské obležení (které tu před rokem ponechal arcikníže Leopold) a oslavovány vstoupily do města. Poražené zbytky císařských se od Olomouce vracely do Čech. Jeden z takových oddílů, o síle asi 300 mužů, 24. září 1643 útokem od Žichlínka "osvobodil" Lanškroun a opět vydrancoval, co se dalo. Samozřejmě nezapomněli navštívit také vesnice. Švédové ze šancí u Laudonu znepokojovali „císařský" Lanškroun dělostřelbou a celé okolí jezdeckými přepady.O dva roky později, 6. března 1645, se u Jankova (poblíž Benešova) odehrála krvavá bitva. Švédové tu rozdrtili císařské vojsko a pak se otočili na Jihlavu. Po jejím dobytí táhl Torstenson s hlavními silami na Znojmo a menší část vojska vyslal přes Svitavy na pomoc Olomouci, kde se švédská posádka opět ocitla v obklíčení. Od svitavského proudu se pak odpojil oddíl asi 1500 jezdců, který měl zásobami posílit posádku na šancích u Laudonu. Cestou se ovšem zastavil v Lanškrouně, který dobyl a vyloupil. Na cestě ke Štítům pak ještě Švédové vypálili Horní Heřmanice, které nedokázaly zaplatit výpalné.V roce1646 zaznamenalo lanškrounské panství poslední návštěvu Švédů. Lanškroun se pokusil o odpor, byl však opět dobyt a vyrabován. Již potřetí během tří let. Nejvíce byl zpustošen kostel svatého Václava a fara.. Dne 27.10.1646 ve Výprachticích nocovaly oddíly maršála Witteberga, táhnoucí na Šumperk. Dne 7.1.1648 jiné švédské oddíly vymáhaly kontribuci a vypálili několik stavení a rychtářskou stodolu.Třicetiletá válka byla sice ukončena westfálským mírem v roce 1648, Švédové však opouštěli své opěrné body na severní Moravě, v Olomouci a Uničově, až v roce 1650. Kdy vyklidili svou vartu v kopcích nad Lanškrounem, nevíme. Dokud tam byli, bylo to pro okolní vesnice stále smrtelné nebezpečí.Jakoby všeho ještě nebylo dost, od roku 1645 nastalo klimatické ochlazení (vlivem zvýšeného výskytu skvrn na slunci). Toto období trvalo až do roku 1715 a bylo označeno za Malou dobu ledovou. V době, kdy země tolik potřebovala zacelit vzniklé ztráty, přišly roky slabší úrody.Po skončení války začala vrchnost obnovovat svou moc tím, že provedla inventuru následků války. V roce 1651 bylo provedeno sčítání obyvatelstva. Ve Výprachticích zůstalo po válce jen 47 stavení s 389 obyvateli. Ve věku nad 10 let bylo 266 lidí . Pro srovnání: v Heřmanicích přežilo 274 lidí v 36 chalupách, v Lanškrouně 1454 lidí v 229 domech.V roce 1652 probíhalo další sčítání, tentokrát to byl soupis majetku. Výměra polností se počítala ještě ve staročeských jednotkách: 1 strych = 0,286 ha, 64 strychů = 1 lán =18,3 ha. Výprachtické grunty měly výměru v rozmezí 20 až 70 strychů.V roce 1653 dochází opět ke změně rychtáře. Po 11 letech odchází Jiřík Doubrava a na rychtu přichází dynastie Mlejnků, která tu setrvá 90 let.V roce 1663 byla založena farnost v Jablonném n.Orlicí a Výprachtice byly přiděleny k ní. Na faře se začala vést matrika, do níž byly zapisovány sňatky, narození i úmrtí pro celou farnost společně, tak jak se udály v časovém sledu. Titulní list matriky vypadal takto:
Letta Panie 1663:Založena w nowie
legistra tato, za sprawy dwogicztihodneho wysocze
waženého Pana Pátera Joannesa Wenceslause Jawurkowskyho,
fararže prwního w Miestys Jablonnym nad Worlyczkou a ginych
Czyrkwy Panie, na Panstwi J.M.E. Landtczperskym pro porzadné
a náležité zapsání funusuw aneb pohrzbuw Tiel mrtwých.
Překlad :
Léta Páně 1663: nově založena tato
lejstra, za správy dvojctihodného vysoce
váženého pana pátera Jana Václava Javůrkovského,
prvního faráře v městysi Jablonným nad Worličkou a jiných
chrámech Páně, na panství J.M.E. Lanšperským pro řádné
a náležité zapsání funusů aneb pohřbů těl mrtvých.
Rekatolizace
Abychom si udělali představu o tehdejší hodnotě peněz, pak podle měla tehdejší 1 kopa míšeňská stejnou hodnotu jako 140 Kč v roce 1930. Pak by 190 kop představovalo skoro 27 tis Kč v r. 1930.V roce 1678 začaly kolovat hrozivé zprávy o čarodějnických procesech v Šumperku, kde bylo na hranici upáleno 104 lidí. Pověsti naháněly strach proto, že většina prostých lidí v existenci ďábla věřila, a co horšího, věřil na ně prý i majitel zdejšího panství kníže Karel Eusebius Lichtenstein. Do toho pak ještě přišel mor, považovaný všeobecně vždy za trest boží. V Čechách zahynulo 50 tisíc lidí. Epidemie ustoupila až v r.1681. V témže roce se objevily pověsti o selských bouřích na Hradecku.V roce 1680 vydal císař t.zv. robotní patent, omezujicí robotu nejvýše na 3 dny v týdnu. Vrchnost to však obešla tím, že organizovala 6 půldnů v týdnu a ty půldny pak vždy protáhla, v sezóně skoro na celý den.Roku 1683 došel Karel Eusebius k závěru, že domácí kolonizace opuštěných hospodářství pokračuje příliš pomalu a začal povolávat osadníky z jiných svých panství, hlavně ze Slezska. V roce 1684 došlo v Lanškrouně k dvěma událostem, které si jistě nenechali ujít ani četní obyvatelé Výprachtic. Den po Třech králích byla na městském popravišti sťata mečem jistá Barbora Pekeřínová z České Třebové. Byla to prý jediná poprava v historii Lanškrouna. Na podzim pak byl na náměstí slavnostně odhalen Mariánský sloup jako díkuvzdání za přežitou epidemii moru.Před hradbami v Lanškrouně byla postavena zájezdní hospoda Krčma, která tam dodnes stojí. V roce 1700 začal majitel panství kníže Jan Adam Ondřej Lichtenstein na návrší mezi Lanškrounem a Rudolticemi stavět velkolepě pojatý zámek v barokním slohu, který by překonal sídlo Lichtensteinů v Moravské Třebové. Stavbu vedl Ital Antonio Salla. Když byla stavba v r.1714 téměř dokončena, uhodil do ní blesk a vzniklý požár podstatnou část budovy zničil. Ve stavbě se pokračovalo až do r.1718, kdy vznikl druhý požár, tentokrát způsobený neopatrností tesařů. Na to byla hlavní část stavby zbourána a materiál rozprodán. Zůstala jen nárožní budova, která stojí dodnes.Počet obyvatel Výprachtic vzrostl ze 389 v r.1652 na 676 v r.1713.Výprachtice pod jediným císařem Leopoldem I. (1657-1705), pod jedinou vrchností Lichtensteinů a pod jediným rychtářským rodem Mlejnků. Byla to doba rekatolizace, germanizace, zvyšování roboty a omezování práv poddaných. Leopoldova vláda se kryla s érou baroka (1650-1700), v níž vznikaly monumentální paláce zbohatlé šlechty, velkolepé chrámy, kláštery (na př. v Králikách) i menší kostely (na př. sv. Jiří v Čermné nebo sv. Anny v Lanškrouně). Z této doby pocházejí i četné mariánské sloupy (v Lanškrouně z r.1684).Ve třicátých letech se v Čermné, Čenkovicích, Valtěřicích, Výprachticích a Jamném šířily myšlenky tzv. pietismu, německého směru volného náboženského vyžití. Prusové tím lákali české utrakvisty k osídlování braniborských písčin. V letech 1733-6 odešel větší počet lidí tajně do Pruska. Z Čermné jich bylo 72, zda odešel někdo z Výprachtic, není zaznamenáno.Vroce 1740, smrtí císaře Karla VI., vymřeli Habsburkové po meči a na trůn nastoupila Karlova dcera Marie Terezie. V zápětí musela vést 3 války o t.zv. dědictví Koruny české. Její sousedé se na monarchii vrhli jako vlci a dohodli se mezi sebou, že Bavoři dostanou Čechy, Sasové Moravu a Prusové Slezsko a Kladsko. Prusové později rozšířili svůj nárok ještě na východní Čechy. Chci se o těchto válkách zmínit podrobněji, protože se bezprostředně dotýkaly Výprachtic a představovaly snad největší ohrožení existence českého národa.Již v prosinci 1740 pruský král Fridrich II. obsadil Slezsko. Na jaře 1741 se "Prajzi" objevili i ve Výprachticích a okolních vesnicích. Rekvírovali obilí, píci, koně a hovězí dobytek. Po dobu 6 týdnů byla v Lanškrouně pruská posádka, která verbovala mladé muže do pruské armády a celé rodiny k vystěhování do Pruska, právě z řad pietistů. Z Čermné odešlo 114 lidí. V sedmdesátých letech jsem viděl televizní reportáž o bývalých českých vesnicích v Braniborsku, kde tamnější pamětníci mluvili o svých předcích z Čermné.9.10.1741 Prusové uzavřeli tajné příměří s Marií Terezií a odtáhli zpět do Slezska.Souběžně s Prušáky zaútočila na monarchii i vojska bavorská, saská a francouzská. Těm se podařilo 26.11.1741 dobýt Prahu a držet ji celý rok.V lednu 1742 Prusové porušili příměří, obsadili východní Čechy a skoro celou Moravu. V červnu se Rakousko vzdalo Slezska a Kladska a Prusové znovu odtáhli do Slezska.V prosinci 1742 se rakouské armádě podařilo vypudit Francouze z Prahy. V roce 1743 dorazil do Lanškrouna transport více než 300 nemocných a rozedraných francouzských zajatců od Prahy. Ve městě vypukla epidemie, denně umíraly desítky osob, které byly pohřbívány do hromadných hrobů.O žních r.1744 se z Kladska vyhrnula nová záplava Prajzů s cílem přivlastnit si východní Čechy. Naštěstí válka do Vánoc skončila a zůstalo vše při starém.Na podzim 1756 přitáhli do Výprachtic znovu Prajzi, začala třetí prusko-rakouská válka. Prušáci požadovali potraviny a peníze, vymáhali výpalné a mučili lidi. Vesničané prchali do lesů, kde zakopávali zásoby a kam odváděli i dobytek. Po několika dnech Prusové odtáhli ku Praze.Od r. 1774 platil výnos Marie Terezie o zavedení Všeobecného školního řádu, jímž se zaváděla povinná školní docházka dětí od 6 do 12 let a zřizoval se nový systém škol. V obcích, kde bylo nejméně 80 školou povinných dětí, se zřizovaly t.zv. triviální školy. Vyučovalo se tam čtení, psaní a počítání (a to sečítání, odečítání, násobení, dělení a jednoduchá trojčlenka). Dosavadní farní škola v č.4 však pro zvýšený počet žáků už nestačila a kníže Alois Josef Lichtenstein svým nákladem nechal v roce 1789 vystavět školu novou, kamennou, hned naproti rychtě. Celá vesnice se přišla podívat na tu slávu při otevření školy. Lidé byli zvědaví, zda z panského kočáru skutečně vystoupí sám kníže pán Alois Josef nebo jen nějaký jeho úředník. Místní honoraci tvořili kaplan Antonín Schwab, prý velmi neoblíbený, dále rychtář Mlejnek a zcela nakonec ten, který byl pro tu školu skutečně důležitý, rektor Antonín Koblížek. V nové škole se pak vyučovalo 2 hodiny ráno a 2 hodiny odpoledne a také se chodilo denně do kostela (někdy i dvakrát). Při sklizních musely děti pomáhat v hospodářství a škola bývala zavřená.V první polovině 19. století proběhly významné změny ve vojenské službě, což se dotklo většiny mladých mužů v monarchii. Nejprve v r. 1802 byla zrušena doživotní vojenská služba a zavedeny povinné odvody, z nichž byly vyjmuti jen sedláci a jejich nejstarší synové, úředníci, lékaři, kněží a šlechtici. Služba trvala 10 až 14 let, od r. 1845 jen 8 let.V roce 1809 bylo celé okolí vzrušeno neobyčejnou příhodou. V tom roce byly na Lanškrounsku odvedeny k zeměbraně (landvéru) dvě setniny branců, které procházely výcvikem v Chocni. Po konfliktu vojáků s velícím oficírem se setniny vzbouřily a ostře vyzbrojeny táhly zpět na Lanškroun, kde vznikla velká panika. Před zámkem došlo k potyčce s přivolanou vojenskou posilou, landvéráci byli přemoženi a předáni vojenskému soudu k potrestání.Na jaře 1815 zavládlo v kraji vzrušení, když v dubnu až červnu táhla po silnici od Mohelnice přes Svitavy opět ruská vojska proti Francii. Ve Vysokém Mýtě se kvůli zásobování vojsko dělilo na 2 proudy. První o síle 22500 mužů zamířil na Chrudim a dále ku Praze, druhý proud o 77000 mužích táhl na Hradec a odtud rovněž ku Praze. V říjnu až prosinci téhož roku se 40000 Rusů vracelo přes Svitavy opět domů.V letech 1801–1815 byl ve Výprachticích farářem Jan Smejkal, zdejší rodák z čp. 159, v širokém okolí proslulý jako znalec lékařství. Celou dobu se marně domáhal opravy kostela. Úspěchu dosáhl až jeho nástupce, farář Josef Ondřej Stehno, který přesvědčil obec i vrchnost, že stav kostela už hrozí zřícením. Nato byla dřevěná kostelní loď stržena a zůstala jen zděná věž, pocházející z roku 1590. Zbořena byla také tzv. kobka, což byla dřevěná zvonice, skrze níž se vcházelo na hřbitov. Dne 13.5.1816 se shromáždila celá obec ke slavnostnímu položení základního kamene nového kostela a do zimy byla zděná novostavba již pod střechou. V roce 1817 musela obec na vlastní náklady přestavět školu, kterou nechal postavit kníže Lichtenstein v roce 1789.V dalším roce byla z původní zděné kostelní věže stržena báň z roku 1691 a vystavěna báň nová. V srpnu 1818 byly do věže usazeny 3 zvony:ze zbourané kobky. Největší zvon měl jméno Václav a byl odlit roku 1538 mistrem Jiříkem v Litomyšli, druhý pocházel z r. 1572 a třetí z r. 1660. Celá stavba kostela stála 7000 zlatých. Kostel byl zasvěcen svátku Proměnění Páně.Všude se děly velké změny. Ve velkých městech vznikaly první průmyslové podniky (strojírny, železárny). Menší města nechtěla přijít o svůj podíl na hospodářském růstu a usilovala o dopravní spojení s rodícími se středisky průmyslu a obchodu, rozšiřovala se síť silnic..V roce 1827 byl v Lanškrouně vysvěcen nový kostel sv. Máří Magdaleny, postavený ve střízlivém empirovém slohu.V roce 1831 byla škola opět v dezolátním stavu. Komise, která měla posoudit stav, se dne 14.7.1831 propadla z půdy rovnou do učebny. Opravy zaplatil kníže pán.V roce1829 byla dána do provozu silnice z Lanškrouna do Svitav, odkud již existovalo spojení do Prahy, Brna a Olomouce. O tři roky později (1832) byla postavena nová silnice z Lanškrouna do Litomyšle. Roku 1838 se začala st avěla císařská silnice z Opavy přes Šumperk a Červenou Vodu do Jablonného, odkud se připravovalo napojení na Hradec a Prahu. Na této stavbě dle Kroniky našlo práci mnoho lidí z Výprachtic. Právě od této silnice se v budoucnu postaví odbočka přes Čenkovice do Výprachtic.V září 1832 přišly zprávy ze Slezska o epidemii tzv. asijské cholery a už v říjnu se nemoc objevila v Králikách.V témže roce se začala stavět zeď kolem hřbitova a byla dokončena za 3 roky.Téhož roku, o školních prázdninách 20. července, se opět propadly stropy v 70 let staré „knížecí škole“. Už 21.9. byly vyměřeny základy nové školy a 4.10. vedl farář Bruckner spolu se starostou Jáchymem Skalickým průvod z nedělní mše na staveniště školy k slavnostnímu zahájení stavby. Škola stála 23 tisíc zlatých, byla vysvěcena hradeckým biskupem 22.6.1859,ale učit se v ní začalo až 25.10.1860. Do této školy, kterou naše generace zná pod názvem „stará škola“.Teoretické objevy se rychle promítaly do průmyslu. Parní stroj nabídl průmyslu a dopravě nevídané možnosti. Podstatně se rozšiřila síť silnic a vznikala síť železnic.Pokrok se prosazoval i v zemědělství, kladl se důraz na ustájení dobytka, hnojení půdy, pěstování pícnin, stavěly se řepné cukrovary.
zdrje:historie-rodu